Eurasijská integrace, ideologie a iredenta

Podpisem Bělověžské dohody v prosinci 1991 se ruská západní hranice posunula na linii, kterou zaujímala v 16. století. Touto smlouvou tak došlo k vymazání čtyř set let ruských imperiálních výbojů v západním směru. Kromě toho samotná realizace rozpuštění sovětské federace byla z legálního hlediska velmi sporná. Tři nově vzniklé státy Bělorusko, Ruská federace a Ukrajina si nárokovaly právo rozpustit svým rozhodnutím celý Sovětský svaz na základě toho, že byly prvními signatáři svazové smlouvy z roku 1922. Nebraly přitom ohled ani na dalších dvanáct svazových republik, ani na výsledky referenda z března 1991, ve kterém 77,8 procent voličů podpořilo zachování společného státu.[1] Zejména na Ukrajině a v Rusku však v této době zažíval rozkvět nacionalismus, který měl za cíl bezpodmínečnou nezávislost jednotlivých států.

V druhé polovině devadesátých let začala především ruská ministerstva zahraničí a obrany a do určité míry také tehdejší prezident Boris Jelcin signalizovat lítost nad rozpadem ruské zóny vlivu v postsovětském prostoru. Ovšem teprve Vladimir Putin a jeho nejbližší kruh začali otevřeně hovořit o tom, že hlavním ruským zahraničně-politickým cílem by mělo být odčinění porážky ve studené válce. V první řadě by mělo Rusko obnovit svoji pozici v postsovětském prostoru, a tak znovu získat velmocenský status.

Integrace

Vzhledem k politické, ekonomické a kulturní blízkosti většiny postsovětských států byly vzápětí po desintegraci Sovětského svazu zahájeny integrační projekty, jejichž rozvoj můžeme rozdělit do tří fází. V první fázi mezi lety 1991 až 2001 bylo klíčovou integrační organizací v regionu Společenství nezávislých států (SNS). Druhá fáze mezi lety 2001 až 2011 je spojena s nástupem Vladimira Putina do prezidentské funkce a s jeho snahou o využití a zdokonalení dosavadních integračních projektů v postsovětském prostoru pro potřeby ruské zahraniční politiky. Právě v této době se Rusko mnohem více zaměřilo na spolupráci v rámci regionálních integračních struktur a jejich zdokonalení. Jednalo se zejména o Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), Eurasijské ekonomické společenství (EvrAzES) a Šanghajskou organizaci pro spolupráci (ŠOS).

Kromě toho ve stejném období docházelo k rozšiřování euroatlantických integračních struktur směrem do středovýchodní Evropy a vojenské přítomnosti států NATO na Kavkaz a do Střední Asie, které vedlo k posílení ruské snahy co nejvíce obnovit svůj vliv v postsovětském prostoru. Třetí fáze postsovětské integrace, počínaje rokem 2011, je obdobím založení Eurasijské ekonomické unie (EEU), jejíž ambicí je završit integraci postsovětského prostoru, a vrátit se tak určitým způsobem zpět před rok 1991. SNS představovalo pouze nástroj pro klidnou rozluku a například OSKB a ŠOS pokrývaly jen některé sféry integrace. EEU však představuje komplexní odpověď na rozšiřování euroatlantických integračních struktur směrem na východ, a zejména na iniciativu Východní partnerství Evropské unie (VP).

Ideologie

Eurasijská integrace měla podle prohlášení ruské strany představovat předstupeň integrace s Evropskou unií. Jednalo se tedy o pokračování iniciativy Čtyř společných prostorů, kterou Rusko navrhlo EU v roce 2003 jako alternativu k Evropské sousedské politice, do níž nechtělo být zahrnuto. Za zdaleka nejdůležitější z těchto úrovní integrace lze považovat společný ekonomický prostor od Lisabonu po Vladivostok. Jedná se o návrat k myšlenkám, které Rusko prosazovalo i krátce po rozpadu Sovětského svazu na počátku devadesátých let. Pracovně je možné označit tato krátká období za západní trend v ruské integrační politice v postsovětském prostoru. V případě, že by tento přístup převážil, Ukrajina by byla úzce propojena s Ruskem skrze cíl euroatlantické integrace a potenciál vzájemného konfliktu by byl nejnižší.

Většinu zkoumaného období však vyplnil spíše eurasijský trend, který v hlavních koncepčních rysech vycházel z meziválečného eurasijského hnutí představovaného intelektuály v emigraci jako Nikolaj Trubeckoj či Petr Savickij a jeho neoeurasijských následovníků, jakými je například šedá eminence Kremlu Alexandr Dugin. Klíčový je především závěr ruské mesianistické role v postsovětském prostoru, vnímání Eurasie jako jednotky nezávislé na Evropě a důraz na skutečnost, že Eurasie je prostorem mnoha etnických, především slovanských a turkických etnických skupin a dvou náboženství – pravoslavného křesťanství a islámu.

Eurasijský trend se plně konstituoval v podobě Eurasijské unie. Jedná se ve své podstatě o státní imperialismus, který nepřikládá váhu etnickým a náboženským rozdílům. V případě definitivního převážení tohoto přístupu je Ukrajina pro Rusko klíčová ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé Ukrajina by v Eurasijské unii mohla hrát obdobnou roli, jako hraje Francie v EU, tedy slabší část vedoucího tandemu, která zajišťuje, že nejsilnější stát nepromění svoji pozici v hegemonii. Zadruhé bez Ukrajiny by byl značně oslaben slovanský element Eurasijské unie, a ta by se tak mohla spíše než eurasijskou nazývat asijskou. To je skutečnost, se kterou se ruské veřejné mínění, které je ve zvyšující se míře xenofobní, jen tak nesmíří. Navíc je třeba zdůraznit, že Ukrajina díky svým lidským a materiálním zdrojům představuje klíčový stát pro jakýkoli úspěšný pokus o reorganizaci postsovětského prostoru. Byla to právě neochota ukrajinského vedení připojit se k projektu EEU, která vedla Rusko k tomu, aby svoji integrační politiku začalo provádět jinými prostředky – anexí a válkou.

Iredenta

Existuje však ještě třetí integrační trend, jehož vliv byl doposud omezený. Trend, který potenciálně může nejvíce vyostřit vzájemné vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem a posílit konfliktní potenciál v postsovětském prostoru. Jedná se o současnou verzi panslavistických a slavjanofilských myšlenek zaměřenou na „sbírání ruských zemí“ a sjednocení „ruského světa“ na politické úrovni, která má dlouhou historii od duchovního otce panslavismu Nikolaje Danilevského až po předsedu Liberálně demokratické strany Ruska Vladimira Žirinovského. Byl to právě ruský nacionalismus, který představoval hlavního demiurga rozpadu Sovětského svazu. Étos obrany ruské menšiny v postsovětském prostoru byl spojován s ruskou zahraniční politikou po celou dobu její existence a hrál klíčovou roli ve všech strategických dokumentech po roce 1991. Ruská minorita v okolních státech tak byla často využívána jako nástroj zahraniční politiky Moskvy.

Skutečný destruktivní potenciál tohoto konceptu se však projevil až teprve po začátku ukrajinské krize, kdy právě kulturně-etnická sounáležitost Krymu a jihovýchodní Ukrajiny s Ruskem sloužila jako jeden z klíčových argumentů pro ruské vměšování na Ukrajině. Koncept Ruského světa (Russkij mir) však z velké míry odporuje eurasijské integraci, která se nesoustředí striktně na území osídlená východními Slovany a na ideologické úrovni se podobá spíše klasickému eurasijství a jeho moderní obdobě. Namísto symfonie slovanských a turkických prvků i pravoslaví s islámem staví nacionalistický přístup k integraci důraz na velkoruský nacionalismus a státotvornou funkci ruské pravoslavné církve. Významné místo v tomto nacionalistickém trendu ruských integračních iniciativ zastává podpora iredenty a odmítnutí existence samostatného běloruského a ukrajinského národa. Současné Rusko společně s Maďarskem představují jediné dva evropské státy, v jejichž vnitřní a vnější politice hraje významnou roli revizionismus.

Nejnižší potenciál konfliktu v postsovětském prostoru především mezi Ukrajinou a Ruskem by existoval, pokud by v Moskvě převládala podpora západního trendu v postsovětské integraci, neboť oba státy by byly spojeny společným cílem euroatlantické integrace. Větší konfliktní potenciál představuje v současnosti převažující eurasijský trend, kdy Rusko usiluje o vytvoření Eurasijské ekonomické unie s co největším počtem postsovětských států jako způsobu nápravy údajné porážky ve studené válce. Eurasijský koncept však ve velké míře respektuje etnickou a náboženskou diverzitu regionu. To rozhodně nelze říci o nacionalistickém trendu, který lze zahrnou pod pojem Russkij mir. Jeho cílem je sjednocení ruského etnicko-kulturního prostoru pod vládu Moskvy. Pokud by tento integrační trend převážil, konfliktní potenciál by byl zdaleka největší.


[1] Arménie, Estonsko, Gruzie, Lotyšsko, Litva a Moldavsko referendum buď úplně, anebo částečně bojkotovaly. V ostatních svazových republikách se však účast voličů v referendu pohybovala na sedmdesáti procentech.