Evropa, i ta střední, má za sebou těžký rok. Ještě těžší ji však čeká

Reparát z utečenecké krize

V uprchlické zkoušce jsme neobstáli. Nejen my Středoevropané, schovaní za maďarským plotem a tvářící se, jako bychom nerozuměli tomu, že nějaké přerozdělení uprchlíků mezi celou Evropu je nutné. Samozřejmě „hot-spoty“ nefungují moc, nebo skoro vůbec, držet nějakého člověka proti jeho vůli v dané zemi je složité, ale tento přístup je přesně podle pravidla „kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá návody“.

Vše vyvrcholilo žalobami za hlasování o povinných kvótách, které bylo přitom podle většiny názorů právně v pořádku a v případě Slovenska je pouze nesmyslným předvolebním divadlem. Proč podobnou žalobu podává Maďarsko, kterého se přitom přerozdělování uprchlíků vůbec netýká, to ví asi pouze Viktor Orbán.

Nejde ale jen o Středoevropany. V té zkoušce neobstál skoro nikdo. Německo udělalo nevysvětlené a dodnes nepochopené gesto, které přivedlo do spolkové republiky milión žadatelů o azyl, aniž by ve výsledku něčemu pomohlo. Ve střední Evropě vyvolalo naopak nové obavy z Německa, které jakoby nás chtělo strhnout všechny do propasti, jež samo vykopalo. Neobstáli Řekové a Italové, kteří po odmítnutí kvót na přerozdělení uprchlíků začali pouštět migranty bez jakékoli kontroly dál.

Propadly unijní instituce, které pracovaly svým obvyklým pomalým tempem, a to při rozsahu krize ani trochu nestačilo. Národní státy začaly panicky obnovovat hraniční kontroly, mluvit o konci schengenu, konci Evropské unie jako takové…

Obavy z budoucnosti

Krize ani její důsledky s koncem roku neskončí. Přes milión syrských běženců, již už jsou v Německu a dalších zemích Unie, jich v okolí Sýrie dalších šest až sedm miliónů dál zůstává. Jak válka v Sýrii, tak válečný konflikt s Islámským státem mají daleko ke konci. Dohoda s Tureckem o zastavení nelegální migrace přes jeho území do Řecka má naopak daleko k tomu, aby opravdu začala fungovat. Společné pohraniční síly EU, které by možná mohly situaci s migrací alespoň částečně řešit, vzniknou možná na konci příštího roku, nebo ještě později. A pokud jde o teroristické hrozby, tam se situace odhaduje ještě složitěji.

Slovensko, které bude v polovině roku přebírat předsednictví v Evropské unii, dnes vůbec netuší, jakými problémy se bude muset za půl roku zabývat. „Máme sice mnoho plánů, ale je možné, že budeme muset řešit celý půlrok úplně něco jiného,“ říkal mi před několika dny jeden slovenský diplomat. Nejde ale jen zdaleka o nějaké předsednictví EU.

Možnost, že příští rok budou muset řešit něco úplně jiného, než jsou normální problémy života, se dostala do podvědomí velké části lidí na Slovensku, v Česku, Maďarsku nebo Francii. Znám lidi, a je jich překvapivě mnoho, co si kupují zbraně, na mapě hledají zemi, kam by se dalo utéct, nebo se zbavují nemovitostí, protože jim to už nepřijde jako dobrá investice.

Z děr vylézají ti nejhorší populisté, xenofobové, společnost se štěpí tak jako už dávno ne. Mnozí středoevropští politici – za všechny stačí uvést Miloše Zemana a Jaroslawa Kaczynského – toto štěpení živí a nesnášenlivost a napětí mezi různými částmi společnosti podporují, či dokonce vyvolávají. V naší české, slovenské, ale i obecně evropské společnosti nevládne ještě panika, ale napětí by se dalo krájet. Napětí, co ten příští rok přinese. Moc dobrého si představit nedokážeme, zato na špatné věci jakoby naše představivost ani nestačila.

Dokud lidé prchají k nám, je dobře

Přitom se, zvláště tady u nás v Česku a na Slovensku, zdánlivě vůbec nic neděje. Žije se nám nejlépe za mnoho desetiletí a i ten končící rok byl vlastně dobrý. Německá kancléřka Angela Merkelová dodává největšímu evropskému národu naději a sílu opakováním mantry: „Zvládneme to.“ Možná i my bychom si něco takového mohli říci také. Ať přijde příští rok cokoli, zvládneme to. Slovensko předsednictví EU, Poláci a Maďaři skloubení pokračování demokracie s vládou jedné strany, Češi výjimečnou kombinaci v podobě německé továrny a středoevropské politické kultury. A Evropa jako celek další migrační vlnu, možná menší, možná větší, než je ta letošní, ale i tak určitě zdaleka ne takovou, s jakou se potýká už roky Turecko, Libanon nebo Jordánsko.

„Uprchlíci míří do Evropy, do Evropské unie, protože je to stále nejlepší místo k životu na světě,“ říká bývalý premiér, eurokomisař a dnes šéf poradců českého předsedy vlády Vladimír Špidla. „To by nám mělo dodat sebevědomí a sebedůvěru,“ dodává.

A já na to své už také trochu vyděšené ženě Ludmile – ne z uprchlíků, ale z hrubnutí a ústupu naší polistopadové demokracie – říkám, že dokud běženci přichází k nám a my nemusíme nikam prchat, tak je pořád dobře. A pokud to tak zůstane i v tom budoucím roce, bude ve střední Evropě i v Evropě jako takové pořád dobře i nadále.