Nová zkouška pro svobodu střední Evropy

Jsme ještě Západ?

Sedmnáctého listopadu, v den 25. výročí sametové revoluce, se v pražských ulicích konala největší demonstrace za posledních více než deset let. Demonstrace, která měla mnoho společného s původním poselstvím kyjevského Majdanu. Demonstrace, jejímž hlavním důvodem byly obavy o proevropské a prozápadní směřování České republiky. Směřování, které podle mínění těchto desítek tisíc demonstrantů, jež se sešli na místě dvacet pět let starého masakru studentů, je ohrožováno českým prezidentem Milošem Zemanem a jeho skupinou.

Zeman v minulých týdnech a měsících mnohokrát hájil Putinův postup na Ukrajině, odmítl připustit ruskou vojenskou invazi na východ Ukrajiny, postavil se proti západním sankcím proti Rusku a při návštěvě Číny Peking nejenže nekritizoval za porušování lidských práv, ale označil čínský režim za následování hodný příklad toho, jak udržovat stabilitu ve společnosti.

Spolu se svým předchůdcem Václavem Klausem, který už otevřeně vyzývá k likvidaci Evropské unie, pak Zeman zpochybnil i přínos studentské demonstrace ze 17. listopadu 1989 pro pád komunismu v Československu, a také odkaz již vůdce sametové revoluce, zesnulého prvního českého prezidenta Václava Havla. Je příznačné, že lidé ze Zemanovy skupiny, a to i bývalí ministři jeho vlády z let 1998 – 2002, označili za organizátory protizemanovských demonstrací americkou ambasádu v Praze.

Podobné demonstrace s podobným poselstvím se odehrály v Budapešti, kde ale nebyly ničím novým. Tak jako nejsou ničím novým postoje stále méně demokraticky se chovající vládní garnitury premiéra Viktora Orbána, jež ignoruje válku na Ukrajině, západní postoje k Putinovi a usilovně buduje ekonomické vazby s Moskvou a Čínou. Putin označil orbánovské Maďarsko za jednoho z klíčových spojenců Ruska v Evropě, což Orbán dosvědčil oznámením výstavby plynovodu South Stream, proti němuž se staví jak Brusel, tak Washington.

Z Budapešti navíc už otevřeně zaznívají hlasy o možnosti vystoupení Maďarska z EU, pokud bude Unie pokračovat v tlaku na Orbánovu vládu za dodržování demokratických zásad. O USA se pak v provládním tisku otevřeně píše nikoli jako o spojenci, ale jako o nepřátelské mocnosti, která má zájem na svržení současné vlády a organizuje protiorbánovskou opozici.

K tomuto obrazu střední Evropy lze přidat například nevídaný chaos při sčítání výsledků listopadových obecních voleb v Polsku, nástup prvního komunistického zemského premiéra ve východoněmeckém Durynsku nebo vykupování médií politicky se angažujícími miliardáři a kapitálovými skupinami v Česku a na Slovensku, a máme nepotěšující obrázek.

Rozhoduje míra naší lhostejnosti

Obrázek, že po pětadvaceti letech od příchodu demokracie a pádu komunismu je středoevropská demokracie v krizi. Přes výrazný ekonomický úspěch, viditelný nejvíce v Polsku, které se z krachující zaostalé země dostalo na dobrou středoevropskou úroveň, střední Evropa stále zaostává za průměrem Evropské unie a hospodářsky v posledních letech stagnuje podobně, jako stagnuje celá EU. Kvalita právního státu, míra korupce, zakořenění demokratických principů, to vše je i po pětadvaceti letech v našich zemích na horší úrovni, než je obvyklé ve „staré Evropě“. Velice nízká, snad s výjimkou Pobaltí, je naše vojenská připravenost a naše vůle poskytovat na ni dostatek prostředků, o nějakém vlasteneckém nadšení nemluvě. Místo výspy demokracie a svobodného světa, kterou bychom měli s naší zkušeností s totalitním režimem být, jsme i po dvaceti pěti letech „měkkým podbřiškem Evropy“.

Putinovské, ke stále totalitnějšímu režimu směřující Rusko si bohužel správně vyhodnotilo, že právě v naší části Evropy má jeho politika, podemílající základy oddanosti demokracii a příslušnosti k Západu, největší naději na úspěch. Po pětadvaceti letech je v celé naší „nové Evropě“ opět demokracie a svoboda ohrožena. Samozřejmě s přispěním Ruska, ale největší nebezpečí není v Moskvě, nýbrž v domácích kruzích, pro něž je nesvoboda a vláda tvrdé ruky přitažlivá. Stále však záleží na nás, na obyvatelích střední Evropy, zda si necháme svobodu bez odporu vzít, nebo budeme pro ni ochotni něco udělat.

Zatím není třeba v naší části Evropy pro svobodu umírat, ani trpět ve vězení, stačí projevit veřejně svůj názor a hlasovat ve volbách. Bohužel, ani tuto zatím minimální námahu a snahu nechce velká část Středoevropanů na podporu přežití naší čtvrtstoletí žijící demokracie projevit. V tom, v naší lhostejnosti, ne ve snahách Vladimira Putina, je největší nebezpečí, které nad střední Evropou visí jak těžký listopadový mrak.