Pán zlojedů a Společenstvo korupce

Dobře to bylo vidět na zdánlivě banální popkulturní události – předávání cen diváků nejpopulárnějším interpretům pop music, které se v Československu, respektive v České republice již od 60. let 20. století jmenují Zlatý slavík. Kromě hudební produkce kolísavé kvality se tyto ceremoniály vždy vyznačovaly nudnými děkovnými projevy a trapnými mezivýstupy moderátorů. Ne tak letos. Oblíbený zpěvák s „nahnědlou“ minulostí a autor pseudomystických muzikálů Daniel Landa jal se ve svém děkovném projevu tepat zlořády tohoto světa, neradostný stav společnosti, lhostejnost a korupci a v atmosféře prolínání kultury a politiky se zahalil do identity bájného kouzelníka Žita, postavy to ze starých českých pověstí, které ho popisují jako „chlapíka dovedného, čarovného, jenž uměl přimraziti, koho chtěl, a zvláště svou podobu měniti, často i tvář“.

Aby zůstali in, do politických projevů se pustili i na druhé příčce se umístivší legenda české pop music Karel Gott a také vítěz ankety – mladá hvězda s protestsongovými ambicemi Tomáš Klus. Z plytké zábavy se tak nečekaně stala málem politická manifestace. Landa navíc vyzval udivené diváky, aby následovali jakéhosi krále Karla. Nemyslel tím nikoho jiného než úspěšného podnikatele, matematika a milionáře Karla Janečka, který se poslední dva roky více než byznysu věnuje boji proti korupci v rámci svého protikorupčního fondu pomáhajícího whistleblowerům. Tuto bohulibou činnost občas okoření svéráznými mediálními výstupy, například teorií o existenci tzv. zlojedů, postav z masa a krve, které škodí společnosti a vysávají veřejné rozpočty. Pán zlojedů podle něj sídlí na českém Mordoru – na pražském Hradě.

Když při snaze o nápravu politické situace selhávají všechna tradiční řešení včetně voleb, přichází čas zázračných zachránců a mytologických postav. Demokratické instituce jsou zdlouhavé, nudné, plné kompromisů, bez emocí… Nadchnout se pro ně je věcí rozumu a výchovy. Člověk-volič-občan však občas touží po vzrušení, vytržení z běžného života a tesilové politiky neváhá vyměnit za barevné charizmatiky všeho druhu. Naše malá Středozem se tak plní svéráznými postavami nových věrozvěstů, kteří vstoupili do politiky po roce 2010 s více či méně upřímnou snahou ji očistit. Prvním z nich byl bývalý investigativní novinář Radek John, který propůjčil svou tvář straně Věci veřejné a jejímu nečekanému triumfu ve volbách v roce 2010. Ukázal, že zde existuje poptávka po nové politice. Na „VeVerky“ navázal ambiciózní miliardář Andrej Babiš se svým hnutím ANO 2011 a s politickým angažmá konzervativně-eurospektického střihu svého času koketoval i Václav Klaus. Novou krev tomuto hledání dodávají kandidáti na prezidenta. Vedle tradičních „tesilů“, vyslaných stranickými sekretariáty (Přemysl Sobotka za ODS, Jiří Dienstbier za ČSSD), a politických „dinosaurů“ 90. let minulého století (bývalý premiér Miloš Zeman) totiž o Hrad usilují i prostořeký populistický senátor Tomio Okamura a vizuálně nepřehlédnutelný, od hlavy až k patě potetovaný profesor scénické hudby Vladimír Franz. Řada z nich může i v případě neúspěchu pomýšlet na další politickou kariéru.

Vše je jednou poprvé, proto přímá prezidentská volba vyvolává nervozitu a řadu pochybností, ať již nad duševní či morální integritou kandidátů samotných anebo nad průtahy a zmatky s počítáním hlasů na peticích za jednotlivé kandidáty. Volání po přímé volbě znělo takřka unisono jako krok k posílení demokracie. Její praktickou aplikací ale mnozí zmalomyslněli a bojí se další české ostudy, které jsme si za poslední roky užili dost a dost. Autor těchto řádek je však bytostný optimista – trochu panoptikální průvod bojovníků proti korupci a za očistu demokracie ruku v ruce s kandidáty na prezidenta je prostě jen známkou určitého zdraví organismu, které se, ač postižené nemocí korupce a mocenské zvůle, brání produkcí protilátek. Je to ale boj dlouhý a pomalý.