Ruský budíček nezabral. Nová Evropa se probouzí zoufale pomalu

Náš region „nové Evropy“, ukolébán vstupem do Aliance a také Evropské unie, investoval do své bezpečnosti v posledních deseti letech ještě méně než západní Evropa. A to přesto, že o povaze Putinova režimu si Poláci, Lotyši či Češi nedělali iluze. Jenže rétorika, mnohdy vůči Moskvě daleko tvrdší, než jaká byla a je slyšet na Západě, se vůbec nepotkávala se stavem našich ozbrojených sil.

Tomu dnes odpovídá jejich současný stav, který z východní Evropy dělá Achillovu patu celé Severoatlantické aliance. A přestože ruská okupace a anexe Krymu a Putinovo vojenské dobrodružství na východě Ukrajiny ukázaly, jak vážné je riziko vycházející z Ruska, mění se tento stav velice pomalu. V situaci, kdy Rusko dává na své ozbrojené síly 4,4 % svého hrubého domácího produktu, nedávají ani nepřipravenější země regionu, tedy Polsko a Estonsko, ani polovinu tohoto podílu. A všechny ostatní (s výjimkou Bulharska a Rumunska) se mátožně pohybují dokonce kolem 1 % HDP. V reakci na ruské angažmá na Ukrajině ho zvyšují v desetinách procent HDP, ačkoliv by byl namístě skokový nárůst na pětinásobek dnešních rozpočtů, aby se alespoň částečně dorovnala ruská převaha.

I z regionu nejlepší Poláci zaostávají

Ani největší armáda nových členských zemí NATO, tedy armáda polská, by v porovnání s ruskou v žádném případě neobstála. I když vezmeme v potaz velikost obou zemí, Polsko necelých čtyřicet miliónů obyvatel, Rusko o víc než sto miliónů více, je poměr sil obou armád výrazně horší v neprospěch Polska. Sto polských letadel proti 1 400 ruským, třicet bojových vrtulníků proti pěti stům, tisícovka polských tanků proti patnácti tisícům ruských, tři čtvrtě milionu ruských vojáků proti 120 tisícům Poláků.

Polsko je však země, která si nebezpečí plynoucí z dnešního Ruska alespoň uvědomuje a ve své obraně se chová nejzodpovědněji ze všech nových států NATO. „Program modernizace armády zvětšil obranný rozpočet o polovinu,“ uvedl nedávno před velením polských ozbrojených sil prezident Bronislaw Komorowski. „Jenže si musíme uvědomit, že v tu samou dobu dává Rusko na tyto účely čtyři procenta svého domácího produktu,“ řekla hlava polského státu. Komorowski dodal, že Polsko musí reagovat na ruskou agresi proti Ukrajině a nebezpečí, které z toho plyne. „Bude to dlouhodobý problém,“ varoval Komorowski. „Odpovědí musí být rychlé zvýšení naší obranné kapacity.“

Proto Polsko v příštích letech vyrobí pro armádu tisíc tanků a transportérů Anders, chystá se nákup nových bojových vrtulníků, pořídí novou protileteckou obranu nebo koupí tři obří ponorky a vyzbrojí je střelami Tomahawk. Na přezbrojení polské armády se výrazně podílí i polský zbrojní průmysl, který je dnes jediným výkonným ve střední Evropě.

„Při modernizaci slovenské armády se musí naše zbývající zbrojovky napojit na polské programy. V tom vidím jedinou šanci na oživení našeho zbrojního průmyslu a jeho modernizace na špičkovou evropskou úroveň,“ uvedl před časem jeden vysoký činitel slovenského ministerstva obrany.

Platí to i o středoevropských armádách jako celku. Po pětadvaceti letech soustavné redukce jsou dnes z české, ale i slovenské a maďarské armády jen trosky. Po roce 2000 se prakticky úplně soustředily jen na expediční jednotky do misí NATO, jež se sice podařilo dovybavit, ale celková teritoriální obrana země šla vniveč.

Podobné to je – s výjimkou estonské armády, jež se při milionové velikosti země blíží úrovní financování a přístupem vlády k polskému východoevropskému maximu – i s armádami Pobaltí. O něco lépe, alespoň v poměru k HDP, jsou na tom Rumuni a Bulhaři, ale tam je omezujícím faktorem nízká úroveň ekonomiky. Přestože počtem obyvatel se nová Evropa Rusku téměř vyrovná, společnou silou svých armáda ani náhodou.

Evropa bezbranná proti ruské hrozbě

Západní Evropa je na tom jen o něco málo lépe než Evropa střední. Z poměrně vysoké úrovně se armády Německa, Francie i Velké Británie kvůli nedostatečnému financování mnoha posledních let propadají. A bez účasti USA nejsou schopny větších akcí, jak ukázala například operace v Libyi. „Samostatně dnes nedokáže žádná evropská země Rusku vojensky čelit,“ uvádí například český vojenský analytik Zbyněk Pavlačík. Platí to podle některých analytiků i o evropských armádách jako celku.

Proto se na evropský kontinent v rámci odpovědi na ruské akce na Ukrajině opět vrátily americké tankové jednotky, které před několika lety z Evropy zmizely. Stále je to ovšem symbolický počet, který rozhodně není schopen Rusy zastavit. Ukazuje to i ono tažení americké armády Pobaltím a střední Evropou o velikosti pouhého jednoho pluku.

Ve stejné době uvedlo Rusko do bojové pohotovosti v evropské části Ruska jednotky, jež Američany početně stonásobně převyšují. I když samozřejmě počty vojáků a peníze nejsou všechno, přesto platí věta slovenského bezpečnostního analytika Mariana Majera z bratislavského Institutu pro středoevropskou politiku. „Svoji obranu velice podcenily například pobaltské země jako Lotyšsko či Litva. Ale týká se to i Česka, Slovenska či Maďarska. Teprve v posledním roce jsme procitli z falešného pocitu bezpečí a zjišťujeme, že šetřit na armádě nebylo to pravé,“ uvádí Majer.

Procitnutí je však velmi pomalé a vůbec neodpovídá velikosti a intenzitě ruské hrozby v podobě současného Putinova Ruska. Svoboda a nezávislost není zadarmo. A platí to nejen obecně, ale i vyjádřeno v konkrétních sumách. Prostředky na obranu je třeba výrazně zvýšit, protože jinak zůstane vůči ruskému agresorovi zcela bezbranná. A pět set, ani tisíc amerických vojáků nás opravdu nespasí.