Slovensko, Česko a Západ

Na Slovensku jsou proměny viditelnější. Zatímco ve druhé polovině devadesátých let minulého století se stává v očích Západu středoevropským vyvrhelem, v prvních letech našeho století se vrací ke své západní orientaci. Na sklonku prvního desetiletí vstupuje jako jediný z visegrádských států do eurozóny, čímž se spolu se Slovinskem k Západu přimyká blíže než kdokoliv jiný ve střední Evropě.

Česko podobné výkyvy nezažívá. Jeho vztah k Západu je příběhem pozvolného úpadku. Zatímco v polovině devadesátých let se těší pověsti středoevropského premianta, do Evropské unie již vstupuje jako země, která se svými výkony a problémy podstatněji nevymyká ze středoevropského standardu. Dnes se svým jednáním na půdě Unie staví do role nepochopitelného buřiče, který sám pořádně neví, co vlastně chce.

Střední Evropa a Západ

Vztah k Západu patří k základním charakteristikám politického i veřejného života středoevropských států. Přijímají odtud historicky rozhodující civilizační podněty, hledají své inspirace a referenční rámce. Jejich vztah se proto netýká pouze směřování zahraniční politiky, nýbrž také kvality demokracie, vztahu státu a trhu a standardů veřejného života vůbec.

Už z toho, že mluvíme o vztahu k Západu, vyplývá, že střední Evropa není jeho samozřejmou součástí. Řada geografických, kulturních a institucionálních mezí ji odděluje od historických center v severní a střední Itálii, Porýní, severní Francii či Anglii, k nimž ve dvacátém století přibývá zaoceánské centrum v USA. Přesto je s ním úzce provázána. Po většinu svých dějin tvoří jeho okraj, na němž vznikají západní společnosti s východními prvky (například autokratičtí modernizátoři, slabé střední třídy, slabá občanská společnost, rozpor mezi národem a demokracií) a s identitami, které tuto svébytnost odrážejí. Pouze pokud se tato svébytnost může svobodně rozvíjet, jako tomu bylo například v období předválečného Československa (přinejmenším z českého pohledu), naplňují středoevropské společnosti svůj potenciál.

Historicky se objevují tři překážky uskutečňování středoevropské svébytnosti. Nejvážnější z nich je přerušení vazby se Západem a příklon k Východu. Mluvíme například o společné středoevropské zkušenosti v sovětském impériu ve dvacátém století, hlouběji v historii pak o záboru Polska Ruskem či Uher Osmanskou říší. Jinou překážkou může být doslovné, geometrické chápání pojmu střed, které ho vidí stejně daleko od Východu i Západu. Ale střední Evropa není neutrálním středem a ani mostem mezi nimi, jak si představovali například českoslovenští politici po druhé světové válce. Středoevropské společnosti v sobě nesjednocují prvky obou pólů ve stejné míře, nýbrž jsou primárně západními společnostmi s některými východními rysy.

Poslední z překážek je opačná, popírá východní prvky a prohlašuje střední Evropu za jasnou a neproblematickou součást Západu. Projevovat se může nekritickým přenášením západních vzorů liberální demokracie a tržní ekonomiky do středoevropských poměrů ústící do různých Potěmkinových vesnic, jak tomu bylo na mnoha místech v letech devadesátých.

Středoevropané naplňovali svoji západní orientaci v posledních dvaceti letech dvěma směry. Směrem ven usilovali o co nejintenzivnější vztahy s USA, Německem a dalšími státy a o co nejrychlejší plnohodnotné členství v mezinárodních strukturách těchto států, především pak v Evropské unii a v NATO. Směrem dovnitř se snažili zavádět demokratické procedury, vytvářet tržní mechanismy a pěstovat západní způsob života. Oba směry se však vztahovaly k témuž procesu evropeizace, úspěchy v jednom směru se okamžitě promítaly do druhého a stejně tomu bylo i s neúspěchy.

Slovenský přemet a česká potěmkiáda

Československo obnovuje svoji západní orientaci sametovou revolucí, k jejímž hlavním heslům patří právě návrat do Evropy. Jde o strategii přibližování k EU a NATO a pěstování intenzivních vztahů s jejich členskými státy. Nicméně spory o strategii návratu od roku 1990 čím dále více rozdělují českou a slovenskou politickou elitu. Zatímco v Česku převažuje názor, že primárním krokem je hospodářská reforma, na Slovensku sílí přesvědčení, že návrat se neobejde bez ústavní reformy směrem k další decentralizaci československé federace. V důsledku rostoucích neshod se nakonec vydává každá z republik do Evropy vlastní cestou.

Představitelé české i slovenské vlády považují v roce 1993 rozdělení federace za důležitý krok. Češi zdůrazňují, že jejich stát se svým geografickým těžištěm přiblížil k Západu a novými hranicemi oddělil od nestabilního Východu představovaného Balkánem a postsovětskými státy. Slováci od svého státu očekávají, že bude demokratičtěji než federace reflektovat slovenskou svébytnost, a to jak směrem dovnitř (sociálně citlivější ekonomická reforma), tak i navenek (objevuje se metafora slovenské hvězdičky na evropské vlajce).

Ani jeden z těchto dojmů nebyl zcela na místě. Pokud by se Česko skutečně mělo izolovat od zmiňované nestability, ať už vnímané či skutečné, muselo by spustit na česko-slovenských hranicích železnou oponu, a do toho se nechtělo ani zarytým stoupencům rozdělení. Do EU vstupují oba státy společně. Na Slovensku nereflektují Mečiarovy reformy ani tak slovenská specifika jako spíše specifické potřeby klientelistických sítí, což se příliš neliší od reforem Klausových. Nabízí se rovněž otázka, zda slovenskou svébytnost v Evropě lépe uhájí pětimilionový slovenský stát, anebo patnáctimilionová československá federace.

EÚ, Spojené státy a jejich mezinárodní struktury, o jejichž uznání oběma státům v první řadě šlo, jakož i významná část veřejnosti v obou státech vnímá rozdělení spíše opačně, jako krok zpět, a bojí se výbuchů nacionalistické nesnášenlivosti. Nicméně ani tento dojem se zcela nepotvrdí. Rozdělení proběhne sametově a nacionalismem rozjitřenou atmosféru spíše zklidní. Nelze vlastně ani mluvit o zpoždění na cestě; oba státy vstupují do EU spolu s Maďarskem a Polskem.Přesto jde každý z nich svojí cestou. Ve druhé polovině devadesátých let se dokonce zásadně rozcházejí. Zatímco Česko se v očích Západu těší pověsti reformního premianta, Slovensko je pasováno na „černou díru na mapě Evropy“ a vynecháno z první vlny rozšiřování NATO.

Tyto tehdy účinné nálepky nadhodnocovaly reálné odlišnosti mezi režimy Václava Klause a Vladimíra Mečiara a podceňovaly jejich společné rysy. V obou případech se jednalo o zkorumpované klientelistické režimy opírající se o výraznou vůdcovskou osobnost, které se nacionalisticky vymezovaly vůči vnějšímu světu a na domácí scéně se snažily marginalizovat politickou opozici a kontrolovat mediální prostor. Rozdíl spočíval v tehdy rozšířeném dojmu, že zatímco Česko rychle vybudovalo funkční kapitalismus, slovenské reformy uvázly. Nicméně již koncem devadesátých let se ukázalo, že Klausovy reformy vytvořily spíše bankovní socialismus a zatížily ekonomiku obrovským skrytým dluhem.

Skutečné rozdíly se týkaly stylu a vztahu k Unii a konkrétním států. Zatímco arogantní světák Klaus jednal v rukavičkách a na Západě dokázal zapůsobit svým ekonomickým vzděláním a dokonalou angličtinou, provinční hulvát Mečiar měl rukavice boxerské a při zahraničních cestách mu neustále hrozila ostuda. Klaus byl vůči všem institucím podobně chladný a nedůvěřivý jako Mečiar, o NATO se nezajímal a pro EU měl jen slova kritiky. Dokonale však chápal, že bez politické podpory Západu nepřežije, a na rozdíl od Mečiara si dokázal tuto podporu zajistit; předváděl světu Potěmkinovu vesnici českého kapitalismu. Když bylo Slovensko všemi odmítnuto, NATO a EU mu vystavily červenou kartu, Mečiar se pokusil o východní orientaci. Tím však pouze mobilizoval západní instinkty slovenského středoevropanství a zvedl vlnu nevole, která ho nakonec smetla.

Bratislava na západ od Prahy

Tato mobilizace středoevropské identity měla zásadní dopad na obsah slovenského vztahu k Západu. Slovenská politika překonala neduhy devadesátých let. Na domácí scéně se objevují nové politické síly a noví lídři, odpovídající západnímu pravolevému dělení, rovněž se upevňují demokratické instituce, které bez problémů přečkají i návrat přívrženců Mečiara a nacionalistů v první Ficově vládě. V mezinárodní politice Slovensko rychle dohání zmeškané, opožděný vstup do NATO přichází se vstupem do EU. Na půdě EU volí Slovensko aktivní členství a jako jediná visegrádská země vstupuje do eurozóny. Ačkoliv členství v eurozóně staví Slovensko před různá dilemata, jejich překonáváním se země učí evropské politice.

Česká politika podobný mobilizační a očistný impulz postrádá. Pokračuje v kolejích položených v devadesátých letech. Zatímco Mečiar hraje po volbách roku 1998 ve slovenské politice už jen okrajovou roli, Klaus dodnes zůstává rozhodující osobností české politiky. Do EU vstupuje Česko spolu s ostatními, ale následně se v Evropě ztrácí. Pád vlády uprostřed českého předsednictví, průtahy kolem ratifikace lisabonské smlouvy, nekonstruktivní přístup při záchraně eurozóny či odmítání účasti na společné měně definují českou politiku v EU jako většinou negativistickou a často nepochopitelnou. Přitom vzhledem ke klesajícímu zájmu USA o Evropu dnes představuje pro Středoevropany vazbu na Západ především vztah k EU. Narušený vztah se projevuje i v domácí politice. Za posledních deset let nezažilo Česko stabilní vládu a od vstupu do EU nedokázalo najít žádný další veřejný zájem. V tomto období nebylo přijato významnější politické rozhodnutí, které by nebylo provázeno podezřením z korupce. Posledním v této neslavné řadě je prezidentova amnestie z ledna tohoto roku, která se svým rozsahem a zaměřením vymyká jakýmkoliv představám o milosrdenství či spravedlnosti.

To neznamená, že by současné Slovensko nemuselo řešit podobné problémy. Slovenský veřejný život je podobně zatížen korupcí jako ten český a český pojem justiční mafie by se jistě dal dobře uplatnit i na Slovensku. I Slovensko občas tápe při hledání svých evropských postojů, jak ukázal pád předposlední vlády. Tenká slupka proevropské rétoriky u slovenských politiků často pouze maskuje krátkodobé zájmy o dotace z Bruselu, aniž by se hlouběji promítala do jejich postojů.

Nicméně navzdory problémům a příležitostnému tápání nenechává Slovensko nikoho na pochybách o své evropské orientaci. Tato vnější vazba k Západu pomáhá zvládat problémy vnitřní. Česko dnes svoji vnější vazbu k EU soustavně oslabuje, čímž prohlubuje i své vnitřní krize. Podobně jako tomu bylo na Slovensku před patnácti lety. V tomto ohledu dnes pro Bratislavu platí to, co se od poloviny dvacátého století vztahuje na Vídeň – geograficky leží od Prahy na jihovýchod, politicky na západ.