Foto: geralt

Trump je velká šance pro Evropu. Jak dospět

Spojenectví USA a zemí Evropské unie, respektive Evropy vůbec, čelí největší zkoušce od druhé světové války. Není to dáno jen nástupem Donalda Trumpa, který je už dnes nejproblematičtějším prezidentem poválečné historie, ale i problémy uvnitř Evropské unie a také Severoatlantické aliance. Obě strany, jak Spojené státy, tak unijní a alianční státy, by ale měly pracovat na tom, aby se tak dlouho budované spojenectví podařilo udržet. A v nejhorším případě se snažit prostě počkat na dobu „po Trumpovi“.

Evropské křídlo NATO musí posílit

Evropská unie a evropské křídlo NATO by měly „problémy s Trumpem“ využít k tomu, aby své partnerství s USA, jež se dosud podobalo vztahu otec – syn, vyrovnaly, nebo dokonce obrátily ve prospěch sjednocené Evropy. I bez Velké Británie, jejíž brexit Trump mimochodem oproti vší logice nadšeně podpořil, je Evropská unie ekonomicky, politicky a potenciálně i vojensky silnější než Spojené státy. Nehledě na to, že v Alianci Británie samozřejmě zůstává.

Zatímco v pohrdavém postoji k hodnotám liberální demokracie, ochraně životního prostředí, volnému obchodu a mnoha dalším věcem je Trumpova pozice – diplomaticky řečeno – problematická, v některých věcech má prostě pravdu.

Tou pro evropské státy nejméně příjemnou je jeho kritika výdajů na obranu. Opravdu není sebemenší důvod, aby i po krymské krizi, ruském vojenském angažmá na východní Ukrajině a válečných konfliktech v bezprostředním okolí Evropy země Evropské unie dále šetřily na vojenských výdajích a neplnily ani alianční závazek 2 % HDP na obranu.

Trumpova zahraničně politická nevyzpytatelnost je pak dodatečným důvodem, proč by Evropská unie měla budovat své obranné kapacity. Nejméně do té míry, aby byla schopna ubránit své vlastní území a měla možnost zásahu ve svém bezprostředním okolí, pokud to bude nutné. Třináct miliard eur, které jsou poprvé na budování obranných kapacit EU vyčleněny v návrhu nového sedmiletého rozpočtu Unie na roky 2021 – 2027, je nepochybně správné, ale na druhé straně také nedostatečné vykročení. Mimochodem, v roce 2027 už Donald Trump v Bílém domě nebude, i kdyby svůj prezidentský mandát v roce 2020 obhájil.

Posilování evropského křídla Aliance ale není nic proti Trumpovi, je to něco, na co tlačily Spojené státy už za minulých administrativ, a je to pouze a jen ukázka evropské obranné dospělosti. Je důležité, aby státy jako Slovensko a Česko následovaly sousední Polsko, na kterém je vidět, že dvě procenta HDP na armádu je zcela zvládnutelných. Nehledě na to, že zakázky polské armády, dnes v některých ohledech silnější než armáda německá, udržely v chodu a na slušné světové úrovni silný polský obranný průmysl.

EU jako maják světového volného obchodu

Také k izolacionistické a ochranářské hospodářské politice Donalda Trumpa je třeba přistoupit jako k výzvě, což před několika dny díky Trumpovi ukázal neúspěšný summit G7.

Na americké bariéry má Evropa odpovídat jen tak, jak je nutné, aby si i USA uvědomily, že na omezování volného obchodu budou jen tratit. A v globálním měřítku má EU velmi iniciativně rozvíjet volný obchod se zbytkem světa. S vizí, že se Spojené státy nakonec přidají – ať už s Trumpem, nebo i bez něj.

Opět, není to nic proti Spojeným státům jako takovým, je to pokračování ve smysluplném kurzu v momentě, kdy náš největší spojenec v něm pokračovat nechce, dokonce se vydal špatným směrem. Neměli bychom zapomínat, že ne Spojené státy, ale Evropská unie jako celek je největší světovou ekonomikou, a jako taková je schopna udávat směr vývoje.

Obrana liberální demokracie

Zcela nejpodstatnější věcí je pak nepodléhat vábení o úspěšnosti jakési nové „neliberální demokracie“, která jakoby v Donaldovi Trumpovi vítězila i v globálním měřítku. Za prvé tomu tak není; silná americká demokracie zatím dokáže většinu excesů prezidenta a jeho bezprostředního okolí vyvažovat, takže mnohé obavy z Trumpa se nenaplnily, nebo se podařilo škody z některých jeho kroků omezit na minimum.

Za druhé, větší problém než Trumpa má Evropská unie ve svém středu a ve svém bezprostředním okolí. Tím prvním jsou politici jako Jaroslaw Kaczynski či Viktor Orbán, kteří ve svých zemích demontovali značnou část demokratických institucí a mechanismů, aniž tomu EU dokázala zabránit. Vážnou výzvou je pak Turecko, kde se prezident Recep Tayyip Erdogan pohybuje na hranici mezi diktaturou a demokracií a v mnoha směrech ji pod záminkou potlačení vojenského puče překračuje.

Za Erdogana, Kaczynského, ani Orbána Trump nemůže, byli tu už před ním. A je třeba dodat, že to není tak, že by od Trumpa – a od americké administrativy už vůbec ne, tito politici cítili absolutní podporu. Jen v tuto chvíli nelze počítat s tím, že by zbytek Evropy ve snaze udržet v těchto zemích demokracii Trump jakkoli podpořil. Ale i v tom je ona evropská dospělost, k níž nás trumpovská doba nutí. Pokud nás Evropany Trump donutí dospět, bude to jen a jen dobře. A potrumpovské Spojené státy najdou v Evropě, Evropské unii to, co si vždy přály: dospělého silného spojence.

Autor: , 02. 07. 2018

Súvisiace články

Miroslav Poche: V Evropské unii musíme přestat jen něčemu zabraňovat, ale mít vliv na její vývoj

Miroslav Poche byl ČSSD navržen za tuto stranu do tvořící se vlády Andreje Babiše a jeho ANO jako ministr zahraničí. Jako velkou možnost spolupráce se Slovenskem vidí přípravu Česka na euro a také společ...

Bianco šek pro východ Evropy už nebude. Příští rozpočet EU bude s podmínkami

Už v květnu zazní startovní výstřel k jednání o novém sedmiletém rozpočtu Evropské unie, který začne platit po roce 2020. Bude to rozpočet daleko napjatější než dva předchozí. A to nejen proto, že z...

Foto: https://www.flickr.com/photos/drabikpany/

Otázka roku 2018: Může Kaczynského Polsko zůstat v Unii?

Ne brexit, ani otázka, zda zachovat v nějaké podobě kvóty na uprchlíky, a dokonce ani reforma eurozóny není tou zásadní otázkou, která bude příští rok nad Evropskou unií viset....