Tykadla a chapadla

Když jsem v polovině února projížděl Bratislavou, nemohl jsem si nevšimnout, že všudypřítomné prací prostředky, telefonní operátory či výhodné půjčky na billboardech vystřídaly příjemné a důvěryhodné tváře upřímných politiků. Některá stokrát již viděná hesla si přímo říkala o sprej nebo shnilé rajče. U nás sice žádná kampaň neběží, ale k rozuzlení dospěl jeden bizarní soudní spor, který s volbami souvisí.

Řidič městského autobusu Roman Smetana z Olomouce během předvolební kampaně do Poslanecké sněmovny v roce 2010 vytrvale „vylepšoval” předvolební plakáty českých politických sympaťáků. Tu jim přimaloval tykadla, tu přidal ostřejší komentář. K jeho cti nutnou podotknout, že byl přísně nadstranický – jeho fix znectil levičáky, pravičáky i ty ve středu. Klukovina, řeknete si, něco, co ke kampaním prostě patří, zkrátka riziko podnikání – když chodíte dům od domu a nabízíte křišťálově čisté hodnoty nebo slibujete zlaté tele, musíte také počítat s tím, že vás nějaká panímáma vezme koštětem přes hlavu. Stejný názor rozumně zastávala i většina postižených partají kromě ODS, která Smetanu zažalovala za poškozování soukromého majetku. Soudkyně (a chce se věřit, že jen náhoda tomu chtěla, že jejím manželem byl přední olomoucký politik ODS a také jedna ze Smetanových „obětí” Ivan Langer) odměnila Smetanův streetart pokutou a prospěšnými pracemi.

Tvrdohlavý šofér se ale trestu odmítl podrobit, a tak soudkyně přitvrdila  a napařila mu 100 dní nepodmíněně.

Spor se tak přenesl do sféry politické. Platí pro „kluky z plakátu” podobná pravidla jako pro jejich živé předobrazy, totiž že jako veřejné osoby musejí strpět mnohem více osobních útoků, kritiky a verbální agresivity než běžný občan?

Zazněl například zajímavý argument, že volební kampaň si sice platí strany samy (a jako takové vystupují jako soukroměprávní subjekty), ale z příspěvků státu – nás všech, a tudíž nejde, striktně vzato, o soukromý majetek. Není snad třeba dodávat, na čí stranu se přiklonil prostý lid. Ze svérázného Smetany je lidový hrdina, který udělal to, o čem velká část nespokojených a frustrovaných obyvatel jen sní. Píší se petice na jeho podporu, éterem zní i balada opěvující čin novodobého desperáta, Smetanovi zastánci dokonce shromáždili částku pokrývající způsobenou škodu. Tu řidič odmítl přijmout.

Spor o Smetanu by mohl být pouze regionálním folklorem, pitoreskní soudničkou na zadní straně regionálních novin, kdyby o několik set kilometrů západněji nezuřila v české justici mnohem závažnější bitva. Vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula  se svým nadřízeným, nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, i ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem, vzájemně obviňují z porušování zákona, podávají na sebe trestní oznámení a prakticky tak paralyzují činnost nejdůležitějšího orgánu soudního systému, který má na starosti žaloby státu proti největším hospodářskopolitickým kauzám posledních let (Mostecká uhelná, Promopro, kauza Drobil, Pandury, Dopravní podnik…).

Na jedné straně bezvadně fungující soudní mašinérie, která si lehce troufne na  „znesvěcovatele” politického majestátu, na druhé straně nemohoucnost státu, a to nejen soudů, ale i policie, při vyšetřování závažných hospodářských kauz s korupčním charakterem a přesahem do státní správy. Smetanovi jsou tykadla přistřižena rychle, rázně a tvrdě, zatímco kmotrovské chobotnice vesele mávají svými chapadly, aniž by jim je policisté, a hlavně soudci dokázali utnout.

„Přísnost na prostej lid musí bejt…,” jak praví klasik, ale současná neschopnost soudní mašinérie dotáhnout do konce jakýkoliv velký případ, v němž by figuroval politik první kategorie, podkopává důvěru v právní stát a štve každého poctivého plátce daní. Vše se nějak zamete pod koberec, promlčí, ututlá, ustojí, a když už to málem spěje k vyšetření, jako náhodou se „reorganizuje” vyšetřovací tým a nezbude z něj kámen na kameni nebo se vymění dozorující státní zástupce a nahradí jej někdo „citlivější” k radám politiků. A když už česká justice dovleče podle stohů lékařských rezultátů „smrtelně nemocného” obžalovaného, zjistí se náhle, že čin je promlčen nebo se ztratily důkazy.

Autor: , 14. 09. 2013

Súvisiace články

Trump je velká šance pro Evropu. Jak dospět

Spojenectví USA a zemí Evropské unie, respektive Evropy vůbec, čelí největší zkoušce od druhé světové války. Není to dáno jen nástupem Donalda Trumpa, který je už dnes nejproblematičtějším preziden...

Miroslav Poche: V Evropské unii musíme přestat jen něčemu zabraňovat, ale mít vliv na její vývoj

Miroslav Poche byl ČSSD navržen za tuto stranu do tvořící se vlády Andreje Babiše a jeho ANO jako ministr zahraničí. Jako velkou možnost spolupráce se Slovenskem vidí přípravu Česka na euro a také společ...

Bianco šek pro východ Evropy už nebude. Příští rozpočet EU bude s podmínkami

Už v květnu zazní startovní výstřel k jednání o novém sedmiletém rozpočtu Evropské unie, který začne platit po roce 2020. Bude to rozpočet daleko napjatější než dva předchozí. A to nejen proto, že z...