Visegrád prohrál zbytečnou válku o kvóty. A měl by to uznat

Pokud budeme optimisty, tak se do jara podaří zavést pořádek na vnějších schengenských hranicích. A to především v Řecku, protože v Itálii se ani v tomto roce situace nevymkla nijak výjimečně z pod kontroly italských orgánů, i když ani Italové neplnili zcela svoji povinnost registrovat migranty a chránit schengenskou hranici tak, jak podle Dublinského protokolu chránit mají. Ale když se podíváme na tvrdá čísla, je otázka, jak plně odpovídají realitě – tak přes Itálii přišlo do Evropy srovnatelné množství běženců jako v roce minulém. Jde sice o velké množství, ale nikoli o obrovskou vlnu jako v případě Řecka.

Visegrád proti Německu

To, co visegrádské státy nikdy nepochopily nebo pochopit nechtěly, byla skutečnost, že přijetí nějakého systému přerozdělování alespoň části uprchlíků přicházejících do Itálie a především Řecka bylo nutnou, nikoli však samozřejmě dostačující podmínkou, aby se podařilo Řím a Atény přinutit k plnění jejich závazků jako hraničních států Schengenu. Tedy aby tyto země příchozí migranty přinejmenším registrovaly, v ideálním případě rozhodly i o udělení či neudělení azylu a o jejich případném vrácení do zemí, odkud přišli.

Všimněme si ne náhodné shody okolností, že italský a především řecký hraniční systém se „zhroutil“ poté, co byl na jaře pod tlakem Visegrádské čtyřky a dalších nových států Evropské unie odmítnut systém povinných kvót na přerozdělení prvních 40-tisíc uprchlíků. Ten navrhla Evropská komise. Byl jsem přítomen vyhlašování tohoto plánu řešení uprchlické krize a nebylo náhodou, že hlavními postavami byli „ministryně zahraničí“ EU Italka Federica Mogherini a evropský komisař pro migraci Řek Dimitris Avramopoulos. Plán dobrovolného přerozdělení 40-tisíc žadatelů o azyl navíc selhal, když některé země – mezi nimi Polsko i Slovensko, odmítly přijmout počet uprchlíků, který jim kvóty přidělovaly. Případně to jako Bratislava ještě – byť neoficiálně – doplnily absurdními podmínkami, například, že se musí jednat pouze o křesťany.

Když se pak v létě přihrnula do Evropy i díky „pozvání“ německé kancléřky Angely Merkelové tentokrát už opravdu velká vlna migrantů, z velké části uprchlíků před válkou ze Sýrie či Iráku, nedělaly Itálie a Řecko znechucené nesolidaritou části zemí EU nic, aby vlnu zastavily nebo zpomalily. Německo, hlavní cílová země, kterému reálně hrozilo a hrozí, že se bude muset tuto zimu postarat o víc než milión žadatelů o azyl, proto zahájilo diplomatickou ofenzívu. V ní hrály kvóty roli jakéhosi spouštěcího mechanismu návratu k normálu, nebo alespoň přiblížení se k němu.

V této situaci cosi selhalo. Berlín buď nedokázal V4 v čele s Českem, které přitom podepsalo s Německem na začátku léta smlouvu o strategickém partnerství, vysvětlit, proč je třeba kvóty přijmout, nebo to Praha, Bratislava a Budapešť nechtěly slyšet. Komunikace s Polskem byla zřejmě o něco lepší, protože Varšava nakonec systém kvót odsouhlasila.

Evropská unie potřebuje většinové hlasování

V krizové situaci došlo ke krizovému řešení, kterým bylo odsouhlasení povinných kvót na 120-tisíc utečenců ve většinovém hlasování, což byl v takovém důležitém kroku precedens. Faktem však je, že po selhání principu „dobrovolného rozdělení“ 40-tisíc uprchlíků nepřišel Visegrád s žádným plánem B, pokud za něj nebereme princip „pomůžeme s dalším, ale uprchlíky nevezmeme“.

Nejradikálněji po hlasování reagovalo Slovensko, které ústy premiéra Roberta Fica prohlásilo, že se většinovému rozhodnutí ministrů vnitra EU nepodřídí a podá také proti povinným kvótám žalobu k Evropskému soudu v Lucemburku. „Jsme suverénní země a odmítáme diktát většiny,“ prohlásil Fico, kterého čekají už v březnu parlamentní volby.

Maďarsko, jež furiantsky odmítlo přerozdělení desítek tisíc migrantů, kteří se zaregistrovali v zemi (s poukazem, že stejně přišli přes Itálii a Řecko, takže Maďarsko nebylo první zemí Schengenu, do níž vstoupili), uvedlo, že o žalobě pouze uvažuje. A Česko rovnou prohlásilo, že rozhodnutí přijímá a chce se soustředit na další kroky, jak ukončit krizi s imigranty.

A právě vyústění hlasování o kvótách je pro budoucnost Evropské unie to nejdůležitější. Na jedné straně si skupina velkých západoevropských států vyzkoušela, že to lze provést, na druhé Slovensko zkouší, zda je možné takové rozhodnutí odmítnout a nerespektovat. Pokud bychom však přistoupili na to, že v Unii se většinové rozhodnutí přijímat nebudou, můžeme rovnou odvolat Lisabonskou smlouvu. A zapomenout na nějakou další federalizaci Evropské unie, bez níž přitom bude osmadvacítka nefunkčním kolosem. Podobných společných rozhodnutí, které budou pro některé členské země opravdu obtížné k přijetí, bude hodně, a to v relativně blízké budoucnosti. Některé státy a někteří unijní politici si budou muset zvyknout, že i v Evropské unii, podobně jako třeba při hlasování v koaliční vládě v parlamentu, je možné občas i prohrát. Ale kvůli tomu se nemusí hned vyhlašovat předčasné volby nebo bořit Evropská unie.