V Kyjevě se bojuje i za Prahu, Bratislavu a Budapešť

Můj oblíbený komentátor Jan Macháček z týdeníku Respekt připomněl Zemanovi heslo československých interbrigadistů konce třicátých let: „V Madridu se bojuje za Prahu.“ Heslo, které se ukázalo víc než pravdivé. Neschopnost tehdejších západních demokracií zastavit nacistickou agresi ve Španělsku, kde se legie Condor a další „dobrovolnické“ jednotky výrazně podílely na vítězství Francova fašistického režimu, byla předzvěstí toho, co následovalo. Anexe Rakouska, Mnichov, okupace Česka, přepadení Polska… V říjnu 1936, když se nacistické Německo zapojilo do bojových akcí, nebylo zdaleka tou nejsilnější vojenskou silou na kontinentu, tak jako jí stále není Putinovo Rusko. Ale dělá vše, aby touto rozhodující silou bylo, o čemž svědčí nový rozpočet Ruska na obranu ve výši 3,3 biliónů rublů, který je neoficiálně zřejmě ještě výrazně vyšší.

Heslo „V Madridu se bojuje za Prahu“ nebylo tehdy vyslyšeno, tak jako dnes Slováci, Češi a Maďaři odmítají brát v potaz moudré heslo pařížské polské emigrace z dob totality: „Bez svobodné a nezávislé Ukrajiny nebude svobodného a nezávislého Polska.“ Heslo, které by šlo použít na všechny středoevropské státy.

Trojský kůň Ruska v Evropě

Česko, Maďarsko a Slovensko se v posledních měsících změnily téměř v ruského trojského koně v Evropě, když zpochybňují i to málo, co Evropská unie udělala, aby zastavila ruskou agresi proti Ukrajině, a to zavedení ekonomických sankcí. V čele tohoto tažení je maďarský premiér Viktor Orbán, který, jak ostatně zmínil ve svém prázdninovém projevu, hledá v ruské putinovské loutkové demokracii, ne nepodobné té naší „lidové demokracii“ z dob komunismu, inspiraci i pro nový politický systém v Maďarsku. „Ukrajina není náš problém,“ řekl Orbán už před časem a tohoto hesla se drží. Tvrdě, byť hlavně doma v Maďarsku, útočí nejen proti unijním sankcím, ale odmítl zrušit kontrakt na dostavbu atomové elektrárny Paks, která se má odehrát zcela v ruské režii, zastavil reverzi plynu na Ukrajinu, zřejmě po dohodě s Gazpromem a Kremlem, a navíc pomáhá destabilizovat situaci na Ukrajině vznášením požadavků maďarské menšiny v Zakarpatí.

Slovensko a Česko se chová podobně, když třetí kolo unijních sankcí proti Rusku, stále výrazně měkčích, než které zavedly Spojené státy, blokovaly a v konečném znění oslabily. Slovenský premiér Robert Fico domácímu publiku říká téměř to samé, co Maďarům Orbán. A totiž to, že jde o „globální spor“, do kterého nechce být „malé“ Slovensko zatahováno. Ve hře je cena plynu, ruský vstup do výstavby atomové elektrárny v Jaslovských Bohunicích a další zájmy.

V Česku má Rusko výrazného spojence v prezidentu Miloši Zemanovi, kterého s Moskvou spojené kruhy ostatně finančně podpořily už v prezidentské kampani. Zeman je nejen proti unijním sankcím, ale snaží se oslabit i ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který drží unijní linii vůči Rusku a ukrajinskému konfliktu. Například umělým rozdmýcháváním „repatriace“ Čechů ze západoukrajinské Volyně, jež přitom nemá jiný než ekonomický důvod. Premiér Bohuslav Sobotka je pak pod silným tlakem lobby českých exportérů do Ruska, a také nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, jehož PPF má velkou část obrovského majetku právě v Rusku. Sobotka sice, na rozdíl od Zemana, nazývá anexi Krymu anexí a ruskou vojenskou intervenci na východní Ukrajině vojenským zasahováním, ale když se láme chleba, odmítá, aby Česko sankcemi přinášelo byť jen omezené ekonomické oběti.

Z hlediska podílu obchodu s Ruskem mají přitom Česko, Maďarsko i Slovensko daleko menší podíl výměny s Ruskem než země jako Lotyšsko, Litva, Estonsko či Polsko, které unijní sankce podporují a stojí jednoznačně na straně Ukrajiny. Dokonce i Německo, jež má v Rusku opravdu zásadní obchodní zájmy, je ve svých postojích pevně na straně Ukrajiny.

Chování Prahy, Bratislavy a Budapešti má obrovské dopady. „Dnes si nemůžeme být jisti, že by nás Češi, Slováci či Maďaři v rámci NATO bránili proti ruské agresi, nebo zda by jí, naopak, pomáhali,“ řekl mi před pár dny jeden významný polský politik.

Smutné tradice

Důvodů, proč se Češi, Slováci a Maďaři chovají tak „sobecky“, je několik. Za prvé se ještě po deseti letech od vstupu nestačili stát plnohodnotnými Evropany, v EU vidí především jen zdroj financí a evropská solidarita je pro ně cizí pojem. Dalším důvodem je slabost demokratických režimů, náchylnost k ruskému autoritářskému pojetí demokracie a také omezený horizont domácích elit. V neposlední řadě nelze podcenit ani aktivizaci ruské „páté kolony“, která v podobě rozsáhlé sítě agentur, byznysů a vlivů prožívá po 25 letech nové zlaté časy.